Ondřej Kundra: Druhý život Venduly V.

Ondřej Kundra, vedoucí rubriky Fokus časopisu Respekt, se zúčastnil programu MRP:  Investigative Journalism I, na začátku roku 2017. Mimo oficiální program využil ve městě Columbus v Ohiu příležitost, aby konečně po osmi letech zjistil, že mladá židovská dívka na slavné fotografii pořízené během holocaustu je Vendula V. Přečtěte si více o jejím životním příběhu tak, jak jej sepsal Ondřej Kundra.

Druhý život Venduly V.

Před pár dny mě požádala, jestli bych jí nemohl poslat několik výtisků Respektu s článkem o ní. První várku nedávno rozdala a k jejímu překvapení se jí ozývali další přátelé, kteří o její příběh měli zájem. Odeslal jsem je předminulý pátek. „Budou putovat do Řecka, Anglie, Francie a Austrálie, budou s nadšením vítány,“ napsala mi ještě týž den Wendy Old. Balíček s Respekty je právě teď na cestě přes Atlantik, Wendy Old si ho ale už ve svém domě v USA nevyzvedne. Předminulý víkend náhle zemřela; bylo jí 86 let. V jejím životě se zrcadlí největší utrpení moderních dějin v naší části světa a ona byla v mnoha směrech jeho symbolem. Text u příležitosti jejího úmrtí odemykáme:

•••

Když známý československý fotograf Jan Lukas zmáčkl spoušť svého aparátu, mělo Vendulce Voglové zbývat několik měsíců života. Fotografie, která později udělala z dvanáctiletého děvčete symbol největší hrůzy planety, přitom nemusela vůbec vzniknout. Vendulka byla Židovka a Lukas se bál konspiračně pořízené snímky vyvolat.

Psal se rok 1943, a kdyby je u něj nacisté našli, skončil by stejně jako ona v koncentráku. „Byla to hrozná doba, ale mně to tenkrát ještě úplně nedocházelo. Byla jsem malá, plná radosti ze života,“ říká po sedmdesáti čtyřech letech dívka z fotografie. Je to vůbec poprvé, kdy o svém příběhu veřejně promluvila.

V zahradě

Z Washingtonu to sem trvá hodinu letadlem. Cestu od letiště lemují vysoké železobetonové budovy, po čase ale mizí a začíná přibývat zeleně. Místo, kde dnes Vendulka Voglová žije, obklopují vzrostlé stromy a návštěvník si tu připadá jako v jedné velké zahradě. Jsme na předměstí jednoho z velkých měst amerického východu, Vendulka Voglová nás přijímá v pokoji s pianem a starožitnými obrazy. „Je tady božský klid,“ říká.

Pod jejím původním jménem ji v její čtvrti nikdo nezná. Před mnoha lety, když přišla do USA, si začala říkat Wendy a poté, co se provdala za Američana, si změnila i příjmení. Dnes se jmenuje paní Old a i do telefonu se automaticky představuje anglicky. Do Česka už kvůli vysokému věku necestuje, rodný jazyk si však uchovala. Mluví bezchybnou češtinou bez přízvuku.

Kundra: Každý novinář má velký sen, můj byl zkusit tu dívku najít

„Děti už komunikují jen anglicky, já ale češtinu miluji. Někdy mi sem někdo pošle český film nebo knížku, z toho mám vždy obrovskou radost,“ říká Wendy Old, která – jak několikrát během rozhovoru zopakuje – nakonec prožila krásný život. Přivedla na svět čtyři děti, ty ji teď společně s vnoučaty obklopují a ona si je užívá. V Americe se jí podařila i úspěšná kariéra. Pro obchody s dámskými šaty kreslila do výloh reklamní plakáty, s její prací se denně setkávaly stovky lidí.

Když před čtrnácti lety otevřelo ve Washingtonu své brány Muzeum holokaustu, vešla v širší známost i její tvář. Památník totiž použil Lukasovu fotografii do svých reklamních brožur a tak ji proslavil. Ona sama však o velkou popularitu nikdy nestála. „Nepatřila jsem k těm, kteří o tom vyprávějí,“ říká. „Možná to byla chyba, ale mým dětem, které vyrůstaly tady, na jiném kontinentě, by to znělo nepochopitelně. Teď jsou z nich vzdělaní lidé, je na to tedy správný čas.“

Život s hvězdou

Vendulka Voglová byla jednou z více než 81 tisíc Židů z Čech a Moravy, které nacisté v letech 1941–1945 odvlekli do koncentráků. Vyhlazovací mašinerie nabrala v roce 1943 obludné rozměry, příprava na ni, postupné vylučování Židů ze společnosti, začala docela nenápadně. Po okupaci v březnu 1939 začaly některé české profesní komory – především lékařská a advokátní – vyhazovat ze svého středu svoje židovské členy, pak začala platit první nařízení zaváděná Němci.

„Doma panoval shon, měla jsem pocit, že nás čeká něco dobrodružného.“

Celkově jejich počet dosáhl několika stovek. Nejdřív byly ze státní služby propuštěny všechny osoby židovského původu, svoji činnost nesměli vykonávat advokáti, soudci, učitelé, lékaři. Pak přišel zákaz vlastnit věci, prodávat nemovitý majetek, děti nesměly chodit do „árijských“ škol, dospělí do restaurací, kaváren a postupně všech dalších veřejných míst od plováren přes parky až po nemocnice.

V září 1939, po začátku války, museli Židé odevzdat rozhlasové přijímače a nesměli vycházet ven po osmé hodině večer. V roce 1940 jim byla zapovězena účast na hospodářském životě, v občanských průkazech museli mít označení písmenem J. V srpnu téhož roku pro ně byla stanovena nákupní doba od 11 do 13 a od 15 do 16.30 hodin. Kdo tento čas nedodržel a byl udán, byl zatčen. Židé nesměli kouřit, odebírat holicí mýdlo, konzumovat ovoce, sýry a sladkosti. Ve veřejné dopravě směli cestovat jen v posledním vagoně soupravy.

Zásadní změna korunující tento přípravný útlak přišla od září 1941. Všichni Židé si pod trestem pokuty nebo šestiměsíčního žaláře museli našít žlutou hvězdu, čímž se stali rozpoznatelnými, a protože kontakt s nimi mohl každému přinést přísný trest, byli tak zcela vyděleni ze společnosti. Na konci listopadu 1941 byl vypraven první transport do koncentračního tábora v Terezíně. Vyhnout se deportaci v podstatě nebylo možné. V Protektorátu Čechy a Morava připadalo na jednoho německého vojáka 790 lidí, oproti 3500 v Norsku nebo 5500 v Nizozemsku.

Židé tu byli pod velkým dozorem, tím, že v českých zemích nebylo moc neprostupné krajiny, neměli kam uniknout a schovat se. Nařízení k deportaci distribuovala německá správa přes židovské obce, hodnostáři, kteří se náhodou vzepřeli, byli posláni do plynových komor. „Můj bratranec šel s prvními transporty, rodiče čekali, že budeme povoláni. A pak to najednou přišlo,“ vzpomíná Wendy Old.

S kabátem přes ruku

Až do války žila Vendulka Voglová podobně spokojený život jako nyní. Ve třicátých letech bydlela v Karlových Varech, matka Karla s ní trávila hodně času, protože byla v domácnosti. Otec Šimon Josef pracoval jako architekt. Rodina měla hodně přátel, jedním z nich byl i Jan Lukas. A byl to právě on, kdo s Voglovými jeden zimní sychravý den roku 1943 jako poslední mluvil na svobodě.

Podat svědectví. (Lukas)

„Byl tělem a duší fotograf reportér, i když to bylo nebezpečné, chodil po Praze s kabátem přes ruku, měl v něm schovaný aparát. Chtěl světu ukázat, co se u nás děje. Proto přišel ten večer před naším nástupem do Terezína za námi, aby zdokumentoval náš odjezd. Stejně tak fotil průvod Židů s kufry na cestě k vlaku,“ říká Wendy Old. Krátce předtím dostali Voglovi podobně jako mnoho dalších českých Židů předvolání na shromaždiště u Veletržního paláce. Po několika dnech je odvedli na nedaleké nádraží Praha-Bubny, odkud byly vypravovány transportní vlaky do koncentračních táborů.

„Je bezpodmínečně nezbytné dostavit se včas,“ přečetli si v nařízení. Když se termín přiblížil, strávil Lukas u Voglových celý večer. A pořídil zde nejznámější fotografii své kariéry. Dal jí název Před transportem. Na snímku stojí mladá dívka v zimním kabátě v jakémsi pokoji. Je pečlivě oblečená i učesaná. Stojí u dveří vedle almary a dívá se trochu stranou.

Do popředí přitom vystupují zdánlivé drobnosti: její židovská hvězda na klopě a identifikační číslo 671 zvýrazněné na obdélníkové cedulce. Na hlavě má pletenou čepičku, jejíž provázek se dívce zachytil mimoděk na uchu. Vendulka má posmutnělý výraz, osudovost chvíle si ale až do posledních vteřin neuvědomovala.

„Doma panoval shon, měla jsem pocit, že nás čeká něco dobrodružného. Běhala jsem po bytě a stále se něčemu smála,“ vzpomíná. „V jeden okamžik na mě Jan křiknul, ať si uvědomím, že je to tragédie. Zarazila jsem se a právě v tenhle moment tu fotku udělal,“ říká. Další tři fotografie, které tehdy Lukas vyfotil a na nichž je Vendulka i s rodiči, nebyly nikdy otištěné. Lukas chtěl chránit soukromí rodiny a neukazovat jejich tváře na veřejnosti. Bylo to každopádně vůbec naposledy, kdy je někdo zachytil všechny spolu.

1021 lidí

Zatímco Jan Lukas spěchal ještě téže noci schovat negativ k sobě domů – bydlel půl kilometru od Voglových –, Vendulčini rodiče dobalovali poslední věci. Brzy nad ránem se vydali na cestu. Šimon Josef Vogl měl na sobě tmavý tříčtvrteční kabát, zimní šálu a tmavou čepici. Karla Voglová byla oděna do elegantního tvídového kabátu a klobouku. Každý měl jednu velkou tašku a na ní byl připevněný bílý papír s jejich jmény.

„Dívali se na nás a nikdo neřekl: Vraťte se nám.“

„K transportu jsme šli pěšky,“ říká Vendulka. Reakce tehdejších obyvatel hlavního města si již nevybavuje, jiní pamětníci ale Respektu už dříve popsali, že ne vždy byly zrovna vstřícné. „Jedna věc mě nikdy nepřestala mrzet. Že když jsme my, Židé, šli ze shromaždiště v Holešovicích na nádraží, lidé stáli kolem, dívali se na nás a nikdo neřekl: Vraťte se nám,“ vzpomínal další přeživší účastník deportací Pavel Stránský.

Ve vlaku, do nějž Vendulka s rodiči nastoupila, se ve 12 vagonech mačkalo 1021 lidí, dětí jako ona tu bylo dvě stě. Ostrahu tvořilo 12 samopaly ozbrojených strážců s rozkazem střílet, kdyby se někdo pokusil o útěk. Z Prahy Voglovi odjeli 6. března 1943, ještě dopoledne dorazili do Terezína. Zde byla rodina rozdělena. Vendulka žila s dalšími dětmi v jednom z kasárenských domů, její matka naproti přes ulici a otec v jiné části tábora. Takto všichni Voglovi v Terezíně zůstali až do května 1944.

Konečné řešení začíná. • Autor: Jan Lukas

Tehdy, dva roky po známé konferenci ve Wannsee, kde se nacističtí předáci dohodli na „konečném řešení židovské otázky“, už běžely plynové komory na plné obrátky a tisíce Židů z Terezína v nich našly svoji smrt. Stejný osud měl potkat i Vendulku a její rodiče, i oni byli z Terezína deportováni a dva dny nato stanuli před branami Osvětimi, největšího vyhlazovacího tábora tehdejší Evropy. Při vší té hrůze se na ně ale nečekaně usmálo štěstí.

Z nějakého dosud nejasného důvodu tu noc nedošlo na osvětimské rampě k selekci a všichni nově příchozí alespoň prozatím přežili. V Osvětimi byla Vendulka s rodiči až do začátku roku 1945. Rudá armáda se blížila, v lednu byl Šimon Josef Vogl poslán těžit kámen do jiného koncentráku, v Gross-Rosenu v Dolním Slezsku. „V Osvětimi jsem ho viděla naposledy,“ vzpomíná paní Old. Tatínek se přišel se svojí dcerou rozloučit, co přesně si pověděli, však nechce říkat: „Bylo to hodně osobní, to už navždy zůstane jen mezi námi.“

 

Nezdolná

Co se dál dělo s Šimonem Josefem Voglem, není jasné. Poslední dohledatelná indicie v archivech je, že před únorovým osvobozením koncentráku Gross-Rosen Rudou armádou se s dalšími vězni vydal na pochod smrti. Zde stopa končí. V případě Vendulky a její maminky jsou věci samozřejmě mnohem jasnější. Dva týdny po otci byly i ony dvě přesunuty z Osvětimi, v jejich případě do ženského pracovního tábora Bílá Voda ve Slezsku. Díky tomu unikly z Osvětimi. Vyhráno však zdaleka neměly.

„I my jsme nakonec skončily v pochodu smrti,“ říká Vendulka. Zřejmě by ho nepřežily, nebýt odvahy a silné vůle Karly Voglové. Ještě v koncentráku vypárala sobě i dceři z kabátu látkový trojúhelník, který označoval podle barvy typ vězně. Na jeho místo našila normální látku. Hodně tím riskovala, kdyby se na to přišlo, byla by hned zastřelena. Karla Voglová ale evidentně už tehdy měla plán dostat se s dcerou na svobodu a chtěla být připravená, kdyby se naskytla jakákoli šance.

Skutečně přišla, a to právě během pochodu smrti. „V jednu nestřeženou chvíli mě maminka strhla do příkopu u cesty, čekaly jsme, dokud průvod s vojáky nepřešel. Pak jsme se společně vydaly lesy do neznáma,“ vzpomíná Vendulka. Nadlouho však neunikly. Časem si jich totiž všiml německý strážník, zaujalo ho, že mají přes ruce deku, kterou se v třeskuté zimě zahřívaly. Připomínala mu ty táborové, a proto je zadržel. „Dal nás do vězení v jedné z místních obcí,“ říká Vendulka.

Obě ženy byly následně umístěny do dalšího koncentráku, jenže fronta se rychle blížila, takže i on byl zanedlouho uzavřen. Vendulka s Karlou tak skončily v krátké době podruhé za sebou v pochodu smrti. A nezdolná Karla Voglová svoji hru vabank zopakovala: s dcerou opět utekla. Další týdny se pak snažily dostat do Prahy. Při kontrolách je zachránilo, že číslo, které měli Židé z koncentráků na předloktí, měly omylem vytetované výše. Když je hlídky prohlížely, nenapadlo je ho tam hledat.

V dubnu 1945 se oběma ženám skutečně podařilo dostat se domů. První dny našly přístřeší u známých, pak si ale musely hledat nové útočiště, což se jim nedařilo. „Máma nechtěla už nikoho vystavovat nebezpečí, a proto začala mluvit o návratu do Terezína. Myslela si zřejmě, že válka už dlouho nepotrvá a že to tam nějak přečkáme,“ vzpomíná Vendulka. „Já jí na to řekla, že už do lágru nechci. Že s ní prostě nepůjdu.“ Nakonec k sobě obě ženy vzala další rodinná přítelkyně, která měla lékárnu v Sadské u Nymburka. Zde přečkaly až do konce války.

Nikdy se to nedozvím

V prvních týdnech po válce Karla Voglová stále doufala, že její muž přežil. Věřila, že se jen nemůže rychle dostat domů a že se s ním ona i její dcera přece jen shledají. „Pamatovala si, že po první světové válce to tak chodívalo. Že muži přicházeli až po dlouhé době,“ říká Vendulka. Sen se ale zhroutil: po čase u jejich domu zazvonil muž, který řekl, že s Šimonem Josefem Voglem byl v osudném pochodu smrti a musí jim vyřídit, že jejich otec zemřel.

Omylem mluvil s bratrancem Vendulky, který žil ve stejném domě a měl shodné příjmení. „Ten nám to pak přišel povědět,“ popisuje Vendulka. „Řekl, že nám ale nikdy nemůže vylíčit, jak přesně otec zemřel, protože to bylo hrozné. Dodnes to nevím a už se to nikdy nedozvím.“

„Nechtěla jsem si to připomínat. Zapomenout ale nedokážu.“

Tři roky po válce odešla Karla Voglová s Vendulkou z Československa. Nechtěly zůstat v zemi, kde uchopili moc komunisté. Protože měly příbuzné v Kanadě, měly záchytnou kotvu a tu využily. Vendulka se zde provdala za jednoho z českých emigrantů, později se zamilovala do amerického lékaře a přestěhovala se za ním do USA. Do domu, kde dnes bydlí. Zatímco dýchala plnými doušky svobodu, nastupující totalita tvrdě dopadla na jejího přítele Jana Lukase.

V roce 1948 mu bylo kvůli neochotě zaplést se s KSČ zrušeno členství ve svazu novinářů. Jeho oblíbené časopisy, pro něž pracoval, byly zrušeny. Dál se sice živil fotografováním, ale mohl publikovat jen nepolitická témata, jako byly fotografie ze zámku Kuks nebo pražské židovské ghetto. Od roku 1948 se proto jeho myšlenky čím dál častěji stáčely k emigraci. Okolnosti, za nichž k ní došlo, přitom snadno snesou srovnání s tím nejodvážnějším, co kdy nafotil.

Svoboda

Jugoslávsko-italská hranice, 21. srpna 1965. Celníci s bílými čepicemi postávají kolem závory, netuší, že nebesky modrá volha, která se k ní blíží, má jiné plány než spořádaně zastavit a předložit z okénka potřebné dokumenty. Její řidič strávil dny předtím objížděním hraničních přechodů v okolí. Nenápadně a zdálky pozoroval, jak jsou střežené, a tenhle u měst Šempeter a Gorizia si vybral ze dvou důvodů – závora je o pár desítek centimetrů výš, než bývá obvyklé, protože nedoléhá. Je tedy pravděpodobnější, že pasažérům neuřízne hlavu.

A „země nikoho“, tedy vzdálenost mezi jugoslávskou závorou a územím Itálie, je tady nejkratší, což znamená vyšší šanci uniknout případné střelbě a dostat se ven. Podobně jako kdysi Karla Voglová s Vendulkou, i Jan Lukas využil příležitosti. V roce 1965 ho režim pustil do Maďarska dokumentovat židovské hřbitovy, odjel s jednou dcerou, jeho žena s druhou dcerou přitom nepozorností úřadů dostaly předtím povolení odjet na týdenní dovolenou do Jugoslávie, kde se pak celá rodina sešla (Lukas sem měl výjezdní doložku také).

Odtud to bylo na Západ jen kousek. Ovšem ten nejtěžší. Železná opona byla samozřejmě přítomná i v komunistické Jugoslávii a pohraničníci měli příkaz střílet. Lukasova situace byla o to těžší, že na sedadlech svého auta vezl nejen svou manželku a dvě dcery, ale ještě rodinnou přítelkyni s dalšími dvěma dětmi.

Takto, se sedmi lidmi na palubě, přijíždí volha k vytipovanému přechodu. Tváře celníků jsou stále zřetelnější. Lukasovi už jasně vidí, že jsou ozbrojeni. Vůz se pomalu blíží ke kontrole, manželé Lukasovi mají domluvené, že na sebe nebudou mluvit a že Janu Lukasovi nebude nikdo radit, co má udělat. Voják, který má kontrolovat pasy, naštěstí na chvíli stojí zády k autu a v posledním momentu se Lukasova žena Milena neudrží. Potichu svému muži špitne: „Tak teď bych na to šlápla.“

Padesátiletý fotograf mačká plyn nadoraz, proráží závoru a volha se pásmem nikoho řítí na italské území. Výstřely se neozvou, jen křik překvapených Jugoslávců. Italští kolegové jim posunky dávají najevo, ať se nepouštějí do žádné akce, protože posádka volhy už je „jejich“. Za třicet vteřin si obě rodiny mohou pořádně oddechnout. „Měli jsme štěstí, ten den zrovna nestříleli,“ vzpomínala před časem v Respektu na dramatické chvíle fotografova dcera Helena Lukasová.

Opět spolu

Nakonec se Janu Lukasovi podařilo z Itálie dostat do New Yorku. Vendulka tehdy rodině, která se v Novém světě snažila složitě uchytit, nabídla, že šestnáctileté Heleně Lukasové zaplatí letenku a vezme si ji k sobě na léto na prázdniny. Rodiny se pak vídaly až do Lukasovy smrti v roce 2006.

Zemřel jako slavný fotograf a jak už bylo řečeno, na jeho proslulosti se hodně podepsal snímek Vendulky před transportem. Stačilo přitom málo a ikonická fotografie by nikdy nevznikla. Když onu noc roku 1943 přišel Jan Lukas domů, negativ uschoval v kotelně. Nevěděl, co přesně na něm je. Fotku Vendulky poprvé spatřil až o dva roky později, když ji v prvních poválečných dnech vyndal z uhlí a vyvolal ji. Měl velké štěstí, že negativ nezničila voda nebo se neztratil.

V době, kdy už byl v Americe, Vendulce snímek daroval s věnováním. Dívka z fotografie ho má dnes položený ve svém prádelníku, otočený tak, aby na něj nebylo vidět. „Nechtěla jsem si to připomínat,“ říká. „Zapomenout ale nedokážu.“

Text vyšel v týdeníku Respekt.

 

Ondřej Kundra, vedoucí rubriky, Fokus: S Respektem spolupracuje od roku 1999, stálým členem redakce je od roku 2002. Od května 2008 vede domácí rubriku Respektu, od září 2009 pak rubriky Politika a Společnost a později sloučenou rubriku Fokus. Ve svých textech popisuje především dobrodružný svět české politiky se zaměřením na korupci a veřejné zakázky. V roce 2011 získal za politické analýzy a investigativní texty Novinářskou křepelku. A zároveň Novinářskou cenu v kategorii investigativní žurnalistika za text rozkrývající sepětí justice s politikou s cílem nevyšetřovat klíčové korupční případy. V roce 2014 vydal u nakladatelství Akademie knihu o známé mecenášce umění Meda Mládková. Můj úžasný život.

V průběhu programu IVLP si Ondřej Kundra splnil svůj velký novinářský sen

Ondřej Kundra, vedoucí rubriky Fokus časopisu Respekt, se zúčastnil programu MRP:  Investigative Journalism I, na začátku roku 2017. Mimo oficiální program využil ve městě Columbus v Ohiu příležitost, aby konečně po osmi letech zjistil, kdo je mladá židovská dívka na slavné fotografii pořízené během holocaustu. Přečtěte si o tom, jak si Ondřej Kundra splnil svůj velký novinářský sen.

Každý novinář má velký sen, můj byl zkusit tu dívku najít

Když jsem tu slavnou fotku Jana Lukase s názvem Před transportem před šesti lety uviděl poprvé, nemohl jsem se od ní odtrhnout. Na snímku je mladá dívka v zimním kabátě v jakémsi pokoji. Je pečlivě oblečená i učesaná. Stojí u dveří vedle almary a dívá se trochu stranou.

Do popředí přitom vystupují zdánlivé drobnosti: její židovská hvězda na klopě a identifikační číslo 671 na obdélníkové cedulce. Na hlavě má pletenou čepičku, jejíž provázek se zachytil mimoděk na uchu. Dívka má posmutnělý výraz, ale až do posledních vteřin si neuvědomovala osudovost té chvíle - tedy že za několik hodin skončí s rodiči v transportu do Terezína, a ještě později do Osvětimi.

Každý novinář má nějaký svůj velký sen, můj byl zkusit tu dívku najít. Zjistit, co následovalo po zmáčknutí fotoaparátu. Žije ještě? A pokud ano, jak se jí podařilo přežít? Jak dnes asi vypadá? Po čase se mi podařilo přes dceru fotografa Lukase objevit Vendulku Voglovou v USA. Ale to nejtěžší bylo teprve přede mnou. Přesvědčit ji, aby vyprávěla. „Fotografie je natolik silná, že ji není třeba vysvětlovat,“ napsala mi žena, která se po svatbě přejmenovala na paní Old.

Když před čtrnácti lety otvíralo ve Washingtonu své brány Muzeum holokaustu, vešla v širší známost i její tvář. Památník totiž použil Lukasovu fotografii do svých reklamních brožur a tak ji proslavil. Sama však známá být nechtěla. Měla pravdu.

Nicméně mi to nedalo a čas od času jsem jí znovu a znovu kontaktoval, hlavně když jsem jel do Ameriky. Vždy ale přišlo stejné odmítnutí; nesmírně vřele napsané, ale jasné. Letos jsem paní Old poprvé nekontaktoval dopředu. Rozhodl jsem se zariskovat a přijel jsem za ní přímo domů. Vždycky jsem byl hluboce přesvědčený, že právě její vzpomínky by měly zaznít v dnešní době, kdy se opět temno dere na povrch.

Zpočátku to opět vypadalo na nepořízenou. To odpoledne, kdy jsem vystoupil u jejích dveří, nebyla paní Old doma a já jsem se zklamaně vrátil do hotelu. Věděl jsem, že si moc nepřeje, abych ji volal napřímo, a několik hodin jsem s tím dilematem zápasil.

Zvítězil ve mně novinář, nakonec jsem její číslo vytočil. Byla to poslední šance, za dva dny jsem z města musel odjet. Ten večer telefon nejenže zvedla, ale k mému překvapení mě druhý den pozvala k sobě. Mluvili jsme spolu celé odpoledne a výsledek můžete najít v aktuálním Respektu – je to příběh fotografie, která později udělala z dvanáctiletého děvčete symbol největší hrůzy planety, a přitom nemusela vůbec vzniknout.

To platí i o tomto článku. Američané říkají Timing is everything (Důležité je správné načasování). Měl jsem štěstí, paní Old v té době sama pocítila, že jen fotka nestačí. Že ji musí doplnit slovy. „Nepatřila jsem k těm, kteří o tom vyprávějí,“ říká. „Možná to byla chyba, ale mým dětem, které vyrůstaly tady, na jiném kontinentě, by to znělo nepochopitelně. Teď jsou z nich vzdělaní lidé, je na to tedy správný čas.“ A nejen pro své děti, ale pro všechny, kdo chtějí (a měli by chtít) vědět, jaké hrůzy musela její generace prožít.

Díky, paní Vendulko.

 

Ondřej Kundra, vedoucí rubriky, Fokus: S Respektem spolupracuje od roku 1999, stálým členem redakce je od roku 2002. Od května 2008 vede domácí rubriku Respektu, od září 2009 pak rubriky Politika a Společnost a později sloučenou rubriku Fokus. Ve svých textech popisuje především dobrodružný svět české politiky se zaměřením na korupci a veřejné zakázky. V roce 2011 získal za politické analýzy a investigativní texty Novinářskou křepelku. A zároveň Novinářskou cenu v kategorii investigativní žurnalistika za text rozkrývající sepětí justice s politikou s cílem nevyšetřovat klíčové korupční případy. V roce 2014 vydal u nakladatelství Akademie knihu o známé mecenášce umění Meda Mládková. Můj úžasný život.

Zveřejněno na https://www.respekt.cz/spolecnost/kazdy-novinar-ma-velky-sen-muj-byl-zkusit-tu-divku-najit

Jaroslav Mašek o programu MRP: Iridescent

Jaroslav Mašek je pedagogem na Gymnáziu Duhovka a koordinátor ICT na Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Praze. Zúčastil se programu MRP:  Education in the Digital Age v lednu 2016.

IRIDESCENT ANEB MODEL VZDĚLÁVÁNÍ PODLE TARY CHKLOVSKI 

Když Tara Chklovski absolvovala univerzitu, uvědomila si, že to, co vystudovala, není tím, čemu by se chtěla dál věnovat. Cítila, že vzdělávání je oborem, který bude formovat budoucnost, a že u toho musí být. A tak se rozhodla založit Iridescent, organizaci, která bude zajišťovat STEM vzdělávání pro znevýhodněné děti a mladé lidi a pomáhat jim dál se rozvíjet.

Od začátku věděla, že to není jen obsah, co tvoří dobré vzdělávání, ale též zvídavost, kreativita a vytrvalost. Tyto tři atributy se poté staly klíčovými znaky jejího vzdělávacího modelu. Ve svém neziskovém edukačním projektu se se svým týmem snaží zprostředkovat STEM vzdělávání dětem a jejich rodinám s omezeným přístupem ke vzdělání, a to za pomoci profesionálních odborníků, vědců a rodičů.

Každý ze dvou hlavních programů Iridescent, Curiosity Machine a Technovation, má jiný přístup, oba však sdílí stejné základní cíle – budovat schopnost řešit problémy a zavádět výukové inovace, pracovat formou STEM mentoringu a zapojit rodiče. Více se o projektu Iridescent můžete dozvědět na webu nebo z prezentací STEM Model a Club Model. Pojďme si nyní oba hlavní programy představit trochu blíže.

Curiosity Machine je originální, praktická a technicky zaměřená koncepce kurikula pro dívky a chlapce ve věku od 5 do 13 let (Grade K-8) a jejich rodiny. Vyškolení techničtí odborníci a vědci vyvíjí a vyučují unikátní, prakticky zaměřené projekty založené na aktuálním výzkumu a zaměření mentora. Rodiče se do projektu zapojují coby studenti po boku svých dětí, což je klíčovou složkou pro dlouhodobý účinek měnící priority celých zúčastněných rodin.

Rodiče společně se svými dětmi realizují náročné úkoly při tvorbě praktických konstrukčních návrhů. Svým dětem přitom nejen pomáhají, ale sami se učí chápat vědecké a technické pojmy. Pomáhají při odstraňování nedostatků a vyřešení problémů. Podívejte se na jedno video vybrané z YouTube kanálu programu. Ukazuje, jak takové zapojení rodičů může vypadat.

Závěrečná hodnotící zpráva programu Iridescent za rok 2015 je dostupná zde.

Technovation je technologicky a současně podnikatelsky orientovaná soutěž pro týmy dívek druhého stupně základní školy a střední školy (US middle and high school), které se v průběhu 12týdenního programu učí provádět průzkum a brainstorming nápadů, sestavit byznys plán a vytvořit a uvést na trh mobilní aplikaci řešící lokální problematiku své komunity. Samy přitom nutně nemusí umět programovat. 

V rámci Technovation je zajištěna aktivní vědecká a technická pomoc a mnoho rozličných způsobů zapojení odborníků a techniků do realizace aktivity. Účast dává příležitost vyzkoušet si, jak transformovat akademickou a odbornou práci do časově pevně vymezeného koncepčního úkolu. Dívky získávají jednoho ze spolupracujících online mentorů, který je programem vybrán tak, aby jeho odbornost odpovídala danému úkolu. Program též zajišťuje související výuku vědních oborů a vytvoření videa vyprávějícího příběh o daném projektu (viz Iridescent: Overview). 

Další informace o tomto programu lze najít v Technovation kurikulu a na YouTube kanále. 

Takže, pokud jsou vaše žákyně soutěživé a odpovídají věkem, možná by se do tohoto programu chtěly zapojit a ve tří- až pětičlenném týmu rozjet vlastní start-up. Vy se pak můžete stát jejich koučem a společně s mentorem, odborníkem z oblasti technologií nebo byznysu, kterého přizvete do svého týmu prostřednictvím programu Technovation, jim pomůžete úspěšně celý projekt dokončit.

Začněte tím, že se zaregistrujete, vytvoříte v systému svůj tým a připojíte do něj celou vaši skupinu. Pak společně předložíte návrh své aplikace a výsledného produktu do aktuálně probíhající soutěže pomocí týmové stránky. Pro učitele je tu též možnost stát se místními Technovation ambasadory.

Nejlepší inspirací je podívat se na úspěšné finálové týmy a jejich projekty z roku 2015.

Po prezentaci Tary Chklovki jsem si ještě dlouho povídal s její kolegyní, Allie Holmes, a byla to velmi zajímavá a inspirativní konverzace, která jen potvrdila moje mínění o tomto úžasném týmu lidí a skvělé práci, kterou tu společně odvádí.

Publikováno taktéž zde. 

Jaroslav Mašek o programu MRP: “Education in Digital Age”

Jaroslav Mašek je pedagogem na Gymnáziu Duhovka a koordinátor ICT na Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Praze. Zúčastil se programu MRP:  Education in the Digital Age v lednu 2016.

VZDĚLÁVÁNÍ V DIGITÁLNÍM VĚKU V RÁMCI PROGRAMU IVLP

Na přelomu ledna a února jsem se zúčastnil mezinárodního projektu s názvem Vzdělávání v digitálním věku (Education in the Digital Age) v rámci programu IVLP (International Visitor Leadership Program) organizovaného a financovaného Ministerstvem zahraničí USA, odborem pro vzdělávání a kulturu, ve spolupráci s Institutem pro mezinárodní vzdělávání.

Do tohoto programu bylo vybráno celkem osmnáct zástupců ze šestnácti zemí – dva z Jihoafrické republiky a Indie a po jednom z Afghánistánu, Argentiny, Bangladéše, České republiky, El Salvadoru, Iráku, Maroka, Mexika, Palestiny, Ruska, Trinidadu a Tobaga, Tunisu, Saúdské Arábie a Súdánu. Všichni účastníci byli různým způsobem spjati s technologiemi ve vzdělávání – učitelé, ředitelé a jejich zástupci na jazykových, základních, středních a vysokých školách, podnikatelé, vývojáři, pracovníci UNICEF, tvůrci reklamních videí nebo lidé zabývající se online vzděláváním.

Náš IVLP program měl předem stanoveny čtyři hlavní cíle: poskytnout celkovou představu o současných technologických trendech ve vzdělávání, vyhodnotit, jaký dopad mají nové technologie na učení žáků, zkoumat spolupráci mezi vzdělávacími institucemi a soukromým podnikáním či charitativními organizacemi a vysvětlit význam odborné přípravy učitelů a průběžného vzdělávání na způsobu práce s novými technologiemi a její integrace do stávajícího vzdělávacího programu.

Program zahrnoval návštěvu celkem šesti měst: Washingtonu, D.C., Atlanty, Clevelandu, Cincinnati, Pittsburghu a San Francisca. Pro každé město byla předem stanovena hlavní témata a připraven program sestávající z návštěv různých vzdělávacích institucí od základních přes střední až po vysoké školy, vzdělávacích center a setkání s lidmi z oblasti vzdělávání a také řada kulturních akcí.

Více o programu a tématech v jednotlivých městech se můžete dočíst na blogu, který jsem vytvořil ještě před jeho začátkem s cílem informovat jak o tomto programu, tak i o zážitcích z cesty.

Nebudu se tu nyní rozepisovat o všech navštívených místech či projektech, které mě během těch třech týdnů zaujaly, ať už pocházely přímo z USA nebo od kolegů z ostatních zemí, kteří se společně se mnou IVLP programu účastnili. Ty nejzajímavější budou zpracovány v samostatných článcích a publikovány postupně formou seriálu. Rád bych se místo toho raději zaměřil nejdříve na to, jak tento program může pomoci rozvinout spolupráci mezi školami a institucemi zabývajícími se integrací technologií do vzdělávání.

Během návštěv škol jsem zjistil, že co se týká zavádění technologií do výuky, je na tom řada amerických škol podobně jako u nás. Také se potýkají s problémy síťové Wi-Fi infrastruktury, také řeší, která technologie je pro ně výhodná a cenově dostupná. Školy často používají Chromebooky v modelu 1 : 1, což je již k vidění i na našich školách. Blended model s využitím LMS byl na všech námi navštívených vzdělávacích institucích standardem. Na základních a středních školách používají zejména systémy Google Classroom, Edmodo či Schoology, na vysokých pak převážně Blackboard, Moodle či Versal.

Setkali jsme se s aplikací řady dnešních ICT trendů, jmenovitě 3D tiskem, zapojením dronů do výuky, virtuální realitou, programováním, technologií Green Screen a dalšími. Samozřejmostí bylo nasazení služeb Webu 2.0 postavené zejména na Google Apps. Některé školy zavádějí systém Office 365. Jak vidno, rozdíly v tomto směru zas až tak velké skutečně nejsou.

Univerzity se mnohem více soustředí na návrh online kurzů, ve kterých studenti mají ke svým pedagogům blíže než v dnes tak populárních MOOC kurzech, kde vzhledem k masivnosti osobní kontakt zaniká. Univerzity jako Georgia Tech či Carnegie Mellon (CMU) se zabývají též vývojem vlastních systémů a návrhem online kurzů přímo na míru jiným univerzitám na základě podkladů a dat, které jim tito zákazníci dodají. Dochází tak ke zvyšování efektivity přípravy kurzů i podílu úspěšnosti účastníků. Dnes již není výjimkou absolvovat vysokoškolské studium výhradně online, a to dokonce včetně složení závěrečných zkoušek a získáním titulu iMBA.

Řada univerzit (např. již zmíněná Georgia Tech či Pittsburgh University) se snaží poskytovat studentům takové zázemí, jaké je dnes dostupné ve firmách a byznys sféře – např. učebny se systémem vzájemně propojených videokonferenčních zařízení, souvislý pás bílých tabulí na všech stěnách učeben, otevřené (open space) prostory s mobilním nábytkem či variabilitou jeho uspořádání apod. Hlavním záměrem v pozadí je nabídnout studentům takové prostředí, které jim co nejvíce umožní realizovat projektovou a kooperativní práci.

Při všech návštěvách a rozhovorech s tamními pedagogy a zaměstnanci jsem celou dobu myslel na to, jak danou instituci propojit s některou z našich škol. Jak najít vhodné téma či oblast zájmu? Jaké projekty by naši a američtí studenti mohli realizovat společně?

Konkrétní odpovědi na tyto otázky zatím nemám. Jedno však vím jistě. Vůle ke spolupráci je na americké straně zjevná a nemalá. Věřím a jsem přesvědčen, že je i na té naší. 

Publikováno taktéž zde.

Inovátoři z Ostravy získali americkou zkušenost

Ostraway

Skupina inovátorů, startup mentorů a vývojářů z Ostravy se zúčastnila 10.—18. listopadu 2014 speciálního IVLP programu „Regional Revitalization through Entrepreneurship and Innovation“, který byl připraven na míru pro tuto skupinu z České republiky:

  • Martin Duda, Director, Innovation Support Center, VSB – Technical University of Ostrava
  • Petra Chovanioková, Director, Regional Development Agency Ostrava
  • Vojtěch Krmíček, Manager of Startup Program, JIC – South Moravian Innovation Center
  • Viktor Kučera, Start-Up Mentor, Innovation Support Center, VSB – Technical University of Ostrava
  • Roman Michalec, Director and Chairman of the Board, Ostrava Science and Technology Park
  • Miroslav Neulinger, Head of Department, Department of Commercialization of R&D Results, Innovation Support Center, VSB – Technical University of Ostrava
  • Václav Palička, Head, Economic Development Department, City of Ostrava
  • Kamila Smutná, PR Manager, Innovation Support Center, VSB – Technical University of Ostrava
  • Andrea Šimoniková, Analyst, VSB – Technical University of Ostrava

Jejich cestu můžete sledovat na stráce www.ostraway.cz, kde popisují jednotlivé zastávky na své cestě po USA:

Julie Hrstková o programu „The Contemporary U.S: Economy“ Financial Markets, Trade, and Economic Development“

Julie HrstkováKomentátorka Hospodářských novin Julie Hrstková se zúčastnila programu IVLP “The Contemporary U.S: Economy“  Financial Markets, Trade, and Economic Development“ 9.—27. února 2015. Své dojmy shrnula v následujícím textu:

Program IVLP patří k tomu nejlepšímu, co mě v průběhu 23leté novinářské kariéry potkalo. Kombinace nových poznatků s lidmi ze všech koutů Evropy i USA je fantastická a neopakovatelná a výměna informací v rámci skupiny skutečně obohacující. A teď si už troufnu říci, že jsme navázali pevná přátelství, která (doufejme) neskončí za hranicemi kontinentu. Koneckonců i v Evropě to máme všichni blízko.

Stejně jako bereme při cestování napříč Spojenými státy, jež máme často tendenci v Evropě považovat za sice velkou ale jednu zemi. Aniž bychom si uvědomovali, že různorodost je na tomto kontinentě větší, než v celkem homogenní Evropě.

Osobně mě jako ekonomickou novinářku nejvíc dostal přístup k byznysu. Příběhů o selfmademanech a o americkém snu je víc než dost. Ovšem vidět na vlastní oči přistěhovalce druhé generace z Filipín, kterak jej realizuje, protože má kde a jak, je jiná věc. Zajímavý je i přístup k riziku, respektivě k neúspěchu. Ne že by z něj byli tady nadšení, ale chápou, že je součástí života. Řekněme, že příběh Donalda Trumpa, který zkrachoval několikrát a vždycky získal důvěru (a hlavně peníze), je mi nyní o něco pochopitelnější. I když mentalita je to naprosto odlišná.

Abych neztrácela Váš čas planými řečmi o obecně známých věcech, zmíním několik zážitků, které jsou poněkud mimo rámec perfektně připravené odborné části programu.

Na prvnim místě je to určitě návštěva rodiny – Seattle. Měla jsem to štěstí, že si mě vybrala rodina s českými kořeny. Rodiče paní domu odjeli po roce 1948 do Buenos Aires a na své české kořeny nezapoměli, takže dodnes jejich dcera, nyní niž poněkud odrostlejší, mluví česky. A také do Česka ráda jezdí, sleduje nové české filmy a bestselery tuzemského knižního trhu.
Co však bylo doopravdy netradiční, pak fakt, že rodina bydlí v hausbótu. Fakticky jde ovšem o třípatrové stavení moderního „střihu“ , jen má základy na vodě, na jezeře. Podvečer na střešní terase s výhledem na jachty, vodu a hvězdy zůstane v mé paměti navždy.

Druhá věc, která mě dostala, je jídlo. Přiznám se, že jej miluji (také mě pak stojí dost energie moji lásku držet pod kontrolou, abych se stále vešla do dveří) a nabídka v Česku, byť postupně rostoucí, mě zrovna neuspokojuje. Nekonečný výběr restaurací s kuchyní ze všech koutů světa je dostatečným důvodem pro to, doma nevařit. Také bych to nedělala.

A rybí trh v Seattlu je atrakcí sám o sobě. Přesto jsem nečekala, že při vstupu do obchodu řetězce Whole food doslova oněmím. V zásadě bych to shrnula takto: bude se mi hodně stýskat.

Za třetí to byla návštěva v indiánském teritoriu. Musím avizovat, že mám přírodu nejdraději v televizi a návštěva středočeského lesa je pro mě zážitkem, se kterým si vystačím po celý rok. Vidět 85metrové vodopády na vlastní oči (a uši) ovšem dává slovu příroda jiný rozměr.

Vodopády jsme navštívili dvakrát. Ale viděli jen jednou, neboť vlahé ráno s vodní tříští vytvořilo mlhu, přes kterou by neviděl ani večerníčkový Rákosníček. Takže jsme museli čekat a nejlepší místo, kde přečkat nečas, bylo kasino. Nebo spíš obrovský herní chrám, protože velikostí i obsahem nepřipomíná nic z toho, co si pod pojmem kasino představujeme. Doopravdy jde ale o o svět uzavřený a zacyklený sám do sebe.

Za čtvrté nesmím opomenout zimu. Měli jsme to „štěstí“, že jsme v Detroitu a Chicagu chytli největší mrazy za mnoho let. O to příjemnější bylo zjištění, že Detroit je připravený i na to. O systému nadzemních tunelů jsem kdysi četla, i když nevím, jestli to byl cestopis, nebo sci-fi. Každopádně Detroit je připravený na vše: a teď se zdá, že i na obnovu po krachu. Lidé, kteří zde žijí svůj příběh ať už jako zástupci města, NGO’s či malých podnikatelů jsou tím, co bývalé hlavní město automobilismu potřebuje nejvíc.
A Chicago je skvost – ještě lepší, než jsem čekala. Těžko k tomu něco dodat, snad jen, že doufám, že se tam vrátím. Pokud možno v přijatelnějších klimatických podmínkách.

Nakonec nesmím opomenout kulturní program. NBA v podání Chicago X Detroit (snad si pamatuji alespoň města, když už ne přesně kluby), byl kombinací sportu, show, cirkusu, fast foodu a všechno dohromady to dávalo rozměr Ameriky v jednom. A bylo to naprosto super. Návštěva Metropolitní opery v New Yorku je pro mě osobně pak splněným snem.

Vít Masare — iniciativa Auto*Mat

Vít MasareVít Masare, člen sekretariátu náměstka primátorky HMP pro územní rozvoj a územní plán Matěje Stropnického, se zúčastnil 9.—27. června 2014 výměnného programu „MRP: Urban Sustainability“, během něhož navštívil pět měst ve Spojených státech. Své dojmy z této studijní cesty shrnul v několika blozích na ihned.cz:

„V červnu 2014 jsem měl díky podpoře mnoha přátel a stipendiu amerického ministerstva zahraničí vzácnou možnost během tří intenzivních týdnů prozkoumat aktuální trendy městského rozvoje v USA. Ve společnosti řady osobností z celého světa s podobnými profesními zájmy jsem zároveň nahlédnul do fungování pětice značně odlišných amerických aglomerací a měst.

Po více jak čtyřech letech práce v Auto*Matu – která začala ryze dobrovolnicky (stěhováním skříně ze Stodůlek na Vinohrady) a prozatím koncem roku 2014 skončila profesionální funkcí trénovaného hlídacího psa “watchdog” pražské komunální politiky v oblasti rozvoje města – mi bylo umožněno porovnat studiem a praxí nabyté poznatky s realitou země, jejíž společnost po značnou část 20. století, ať v dobrém, či ve zlém, stála na čele euroamerických společenských trendů.

V následující sérii blogů se s vámi pokusím podělit o ty nejzajímavější postřehy z mé intenzivní třítýdenní americké zkušenosti tak, jak jsem je vnímal optikou člověka, který denně řeší výzvy a trable naší společnosti a především města, kde je doma – Prahy.

Města, která na nás měla možnost udělat dojem (Washington D.C., Pittsburgh, Minneapolis (a těsně sousedící St. Paul), Portland a Los Angeles), byla vybírána experty amerického ministerstva zahraničí, nikoliv námi samotnými. Naši hostitelé nám chtěli představit pestrý mix městských prostředí zahrnující federální hlavní město, zásadní transformací procházející postindustriální město z Východu, dvojměstí amerického Středozápadu, dlouhodobého lídra mezi transformujícími se postindustriálními městy Západního pobřeží a také druhou největší americkou aglomeraci, megalopolis, jež je jak centrem hispánské kultury v USA, tak symbolem úpadku klasického města, jak jej známe z evropského prostředí.

Série blogů Víta Masareho:

Pavla Matoušková o programu „Connecting English Teachers to the U.S.“

Účastníci programu IVLP

Pavla Matoušková shrnula svou zkušenost z programu “American Language: Connecting English Teachers to the United States”, kterého se zúčastnila 12.—31. ledna 2015.

The program I have participated and I am reporting now is called „American Language: Connecting English Teachers to the United States”. It was held from 12 to 31 January 2015 in U.S within the group of 23 participants coming from all over the world. I really appreciate I have been given this chance.

The program provided me some of the new positive insights into American culture and history. The important one was a multicultural education at the schools we visited. I could see in one class the children with different cultural background. It was very enhancing to see teaching English and Spanish in one school all the children without any barriers and prejudices and having the feeling that it´s a normal way of life to share this environment with different cultures. Another new point I made in this project was the opportunity to use wide range of materials for the teachers from different sources (magazines, public companies, university websites, dictionary websites etc.).

What was a bit surprising for me to see in the U.S.? It was a huge difference in educational policy, budget system and accessibility to the education which differs in every state of America. The people in different states have completely various possibilities of education depending on the state budget and although it´s a problem of several years, this issue hasn´t been resolved yet.

The biggest impact on my professional life had a visit in The International School in Louisiana – public school with children from grade 6 – 12 where we had a chance to see the classroom teaching and then sharing the experiences with the teacher. This is a school where every child has a chance to be accepted (with different social and cultural background), the school provides the best they can provide to the child. Teachers try to support the children and offer them some free time activities and if the child is motivated enough and has the competences to attend this school, then it´s a wonderful opportunity to learn about intercultural differences, tolerance, respect and be ready for the future life in such a community. This is an issue I can introduce to the Czech system where the mix of cultures represents a big problem for the teachers and parents. Also, bilingual education in our schools is not very common and there is a fear of teaching the children at primary schools more than one foreign language. I would like to introduce the bilingual system which works in some of the American schools to our teachers and to show them the materials and the ways they could use.

Not just a school visit was an inspiration to me – there was a broadcasting service which we visited – Voice of America and we learned a lot about the possibilities offering the English teachers different materials and ways of learning foreign language. I can share this with the English teachers in our country.

To the contribution to my personal life – for me it was an unrepeatable experience to spend three weeks with the people coming from all over the world and to learn about their political, social and educational issues in their countries. Also, we all had to be very respectable to each other and we made very nice relationships within the group. I also more appreciate the country I am a part of because now I am more aware of the problems that the other people from the group have to cope with in their countries.

Over the three weeks in the U.S, I have launched a new relationship with the representative of the Publisher Merriam Webster Dictionary. We have also developed new professional relationships among some of the participants of the international group.

The most valuable cultural aspect of the trip was a home hospitality. There were three of us (a participant from Argentina, Senegal and me) having the diner together in the house of our guide in New Orleans – Mr. Robert Freeland. It was a perfect time to find out some new information about the social life in the city and also about the big issue of this region – the hurricane Katrina. I also very appreciate the possibility of visiting the museums in Washington, D.C. which offers a great chance to learn more about the culture and also about the context of the historical events of the U.S.

The schedule we were put into had a very tight concept. Unfortunately, the participants had just one day off during these three weeks. The purpose of such a tight program was to introduce us as most as possible from American history and culture, but without having a free time for relaxing it was hard to absorb all the information and to think about what we saw and experienced during the day or week. There was a lot of travelling which was demanding for all the participants. What I would like to point out is there was no session where the participants of the group could share their experiences and introduce to the others their educational system in their country and the specific problems they have to cope with.

In general, the program provided me a better understanding of the educational system in U.S. and of the specific issues the system has to cope with. I have learnt a lot about the importance of tolerance and respect among the different communities living together. I will be also happy to use some of the resources and materials in my future work with English teachers we have been provided and introduced in U.S. The only aspect I would revise is the concept of the program – I would prefer quality over quantity, focus on two or three topics and reduce the number of the places we visited in U.S.

New insights and approaches that the project provided:

Washington museums
Dr. Robin Bar – Linguist in Residence, American University
Voice of America – international multimedia broadcasting service
iEARN – International Education and Resource Network
Cleveland Elementary School – implementation of dual language (English and Spanish) programs in public school
National Museum of American History
Mennonite and Amish communities – visit of the village
Martin Luther King, Jr.Day – participation in volunteer activity in Boston, Madison Park Technical Vocational High School
Merriam Webster Dictionary – workshops in this Publisher
International Language Institute of Massachusetts – workshops in the school
Terebonne High School, Houma, Louisiana – meeting with the teachers of the Indian tribe
International School of Louisiana – observing the teaching methods in the classes and discussion with teacher
Classroom Visit: Suquamish Tribal School

Blog Michala Hrabí

Michal HrabíManažer startup projektu Jihočeského inovačního centra Michal Hrabí se zúčastnil v červnu 2014 programu IVLP o podnikání a inovacích.

Společně s účastníky z dalších dvanácti evropských zemí navštívil řadu institucí, univerzit, podnikatelských středisek a soukromých společností, ve kterých se seznámil s inovačními a podnikatelskými aktivitami, měl možnost poznat, jak američtí politici podoporují na regionální a místní úrovni nejrůznější podnikatelské záměry v oblasti high tech, médií, maloobchodní sítě či služeb zákazníkům.

O nejzajímavějších setkáních, zkušenostech a zážitcích psal Michal Hrabí ve svém anglickém blogu: