Tři účastníci výměnných programů americké vlády International Visitor Leadership Program (IVLP) z České republiky odpověděli u příležitosti Mezinárodního dne Romů (8. dubna) na otázku, co pro ně znamená být Romem.

O své postřehy se u příležitosti Mezinárodního dne Romů podělila také Lýdia Poláčková, vedoucí ostravské pobočky Poradny pro občanství, občanská a lidská práva, která se programu IVLP zúčastnila v roce 1999.

Osobní krédo: Co tě nezabije, to tě posílí
Věk: 55
Vzdělání: vysokoškolské – sociální pedagogika
Rodina: vdaná, tři děti, tři vnoučata
Záliby: volný čas s rodinou, zahrádka, bytový design

V práci pro romské etnikum, ale i ostatní jakkoliv znevýhodněné lidi se profesně angažuje 15 let, kdy nastoupila na nově vzniklou pracovní pozici romského koordinátora při odboru sociálních věcí Magistrátu města Ostravy. Od roku 2010 je vedoucí ostravské pobočky Poradny pro občanství, občanská a lidská práva. Patřila k několikrát nominovaným osobnostem v anketě Gipsy Spirit, prosadila zřízení místa zdravotně-sociálního asistenta, který se později dostal až do Koncepce romské integrace.

Působila řadu let jako členka rady vlády pro národností menšiny, podílela se na vzniku prvních komunitních center v Ostravě. Je autorkou mnoha odborných textů pro sociální pracovníky a také úspěšného cyklu přednášek a prezentací na téma Romové. Práci českých sociálních pracovníků prezentovala v zámoří i v Bruselu. Vytvořila i fungující síť romských terénních pracovníků v Ostravě a stála u zrodu prvního komunitního plánu.

Myslím si, že slušnost není slabost

Lýdia Poláčková při plánování aktivit

Procházíte-li travou pozvolna zarůstajícími chodníky v ostravské městské části Hrušov, jen vzrostlé jehličnany a kvetoucí sakury mezi rozvalinami domů navazující na nové černé skládky dávají tušit bývalou slávu dříve vlivné ostravské městské čtvrti. Pozvolna mizící pamětníci se pravidelně každý rok scházejí nad fotografiemi překrásných secesních domů, parků a vil, aby vzpomínali na významné rodáky. K nim patřili a patří naši prvorepublikoví olympijští sportovci, ale i umělecké osobnosti jako Vlastimil Brodský, Marie Rottrová, významná ostravská lékařka Marie Mullerová  a …také Lýdia Poláčková.

„I dnes, když vidíte tuhle mrtvou krajinu, nemůžete se zbavit pocitu, že tu pořád žije hrušovské genius loci, které nebyla schopna zničit ani katastrofální povodeň v roce 1997, co po sobě zanechala spoušť a několik zoufalých rodin v promáčených domech. To silné „něco“ jako by se vznášelo nad místy, kde jsme dělali první krůčky, chodili do školy, poznávali svět,“ vzpomíná Lýdia Poláčková, kterou prý v kočárku vozila ještě tehdy  dospívající Marie Rottrová. Předsudky a rasová nesnášenlivost, na to si v Hrušově nevzpomíná. Snad až později na základní škole v Ostravě – Porubě, ale to je prý jen krátká nepříjemná vzpomínka.

„Protože rodiče byli zvyklí jednat, koupili domek v Ostravě – Přívoze, přestěhovali jsme se a já chodila na základní školu v Gebauerově ulici, kam později chodily i moje děti.Pak jsem vystudovala střední zdravotnickou školu, pracovala jako zdravotní sestra, věnovala se dětem a manželovi. Potom jsem se náhodou dozvěděla o nově vznikajícím místě a jednoduše podala žádost do výběrového řízení,“ vzpomíná na změnu své profesní orientace.

Obrovskou inspirací pro ní byla cesta do Spojených států v roce 1999, kdy se na pozvání Amerického centra dostala ze svého pohledu doslova do Nového světa: „Byla jsem tehdy začínající sociální pracovník magistrátu třetího největšího města v republice a přitom profesně vlastně nepopsaný list. Hostitelé nás tehdy provázeli velmi zajímavými místy, umožnili setkání s výjimečnými inspirativními lidmi. Povodili nás také po nízkoprahových zařízeních – a právě tam mě nadchli pracovníci organizace ‚Proti vítr‘, kteří pracovali s dětmi z ulice. Pamatuji si, jak nám vysvětlovali, že důležité je pracovat s těmi, co o pomoc stojí a neplýtvat silami tam, kde pomoc není žádána.“ Lýdia Poláčková zdůrazňuje, že to v podstatě koresponduje i smoderní praktickou terénní prací, která respektuje člověka v jeho přirozeném prostředí s tím, že sociální pracovník služby nabízí a klient je může nebo nemusí přijmout.

Když s Lídou, jak jí říkají všichni spolupracovníci, známí přátelé a kamarádi, mluvíte o významu osobností ve společnosti, o tom, jak se žije romským aktivistům, známým tvářím reprezentujícím a hájícím zájmy znevýhodněných, zamračí se: „Nemám ráda slovo aktivista a život mně poučil i o tom, jak dokáže mediální svět takovou osobnost rychle vytvořit a ještě rychleji ji zničit. Rodiče mě naučili pracovat a pochopit význam vzdělání a životních zásad. Myslím si, že není těžké být tváří nebo ‚osobností‘, těžké je každý den vstát, pracovat s lidmi a pro lidi, a přitom si udržet víru, že práce, kterou děláte, má smysl.“